Zpráva o životě v Zimbabwe tento týden trochu šokovala. Nejprve slyšíme, že epidemie cholery se zhoršuje. A pak Robert Mugabe říká, že je to pod kontrolou a že žádná epidemie není. Nyní nám jeden z jeho ministrů řekl, že Mugabe byl jen „sarkastický“ a další ministr oznámil, že je to výsledek „biologické války“ Británie. Pravděpodobně tomu někteří lidé skutečně věří – zajímalo by mě, zda by tomu také věřili, kdyby mluvčí oznámil, že choleru šíří modří mimozemšťané z planety Zog a nebyla to v žádném případě chyba vlády. Podle některých účtů je Mugabe velmi chytrý, takže týdenní výlevy od něj a jeho vlády ohledně epidemie cholery se zdají matoucí.

Když jsem v Harare zůstal jen pár týdnů, mohu upřímně říci, že život je tam hrozný. Zdá se, že jediní lidé, kteří se mají dobře, jsou vládní úředníci, kteří jezdí ve velkých autech a žijí život v luxusu. V exkluzivních oblastech se staví obrovská sídla. Ale město je špinavé. V určitých oblastech je cítit odpadní voda tekoucí podél silnice. Zásobování vodou je velmi malé a některé domy nemají vodu už měsíce. Elektřina je více vypnutá než zapnutá.

Na krajích ulic sedí lidé a prodávají, co se dá – pár rajčat nebo cibule, dříví, vejce. Děti jsou otrhané a vypadají hladově. Krásné parky a zahrady jsou všechny zarostlé. Pouliční osvětlení padá pod úhlem; semafory často nefungují.

Harare bylo docela suché; ne moc deště. Nyní, když přišly deště, můžeme očekávat, že cholera (pardon – která neexistuje) rapidně vzroste. Samozřejmě, že cholera postihuje chudé lidi ve čtvrtích Harare. Nemocnice nemají léky, takže i když se cholera snadno léčí, lidé umírají.

Nechodili jsme do žádných obchodů, protože je teď nový systém. Někteří lidé si ve svých domech zřídili obchody. Přinášejí věci z Jižní Afriky a prodávají je z domova. Pokud je finanční úřad chytí, budou mít velké potíže. Své brány ale nechají zamčené a dovnitř pustí jen lidi, které znají. Všechny tyto prodeje jsou samozřejmě v amerických dolarech, protože dolary Zim nikdo nepřijímá a už je nelze použít. Je ho málo a inflace znamená, že každý den ztrácí polovinu své hodnoty. Palivo bylo k dispozici v omezených zásobách. Některé čerpací stanice nyní otevřeně prodávají v amerických dolarech.

Při projížďce Zimbabwe se farmaří jen málo. Vláda rozdává nové traktory několika svým oblíbeným a, jak mi bylo řečeno, rozdává osivo, hnojivo a palivo. Mnoho vstupů se prodává ve městech, aby „zemědělci“ mohli rychle vydělat. Možná jsou příliš hladoví, než aby čekali, až úroda vyroste, nebo jsou možná natolik bohatí, že nepotřebují sázet. Viděli jsme pár traktorů orat a...jeden traktor pracoval...jako taxi. Ale v podstatě mnoho farem, které bývaly tak produktivní, zarostlo a vrátilo se do buše.

V každém městě na cestě byly zátarasy. U každého bývají asi čtyři policisté. Myslím, že jsme prošli 12-15 zátarasy z Harare do Vic Falls – pár jen pár set metrů od sebe – každý chtěl prozkoumat stejné dokumenty a položit stejné otázky. Jen jednou jsme se setkali s jedním obzvlášť jedovatým policistou, ale protože všechny papíry k autu byly v pořádku, nemohl dělat nic.

To je můj příběh od Zima. Je mi z toho tak smutno. A to vše se stalo ve jménu „jeden muž – jeden hlas“. Myslím, že kdybychom se zeptali lidí, kteří přišli o práci; kteří hladoví; kteří jsou nemocní, co si myslí o tom, že mohou volit, by jim bylo úplně jedno. A ať už si lidé o staré Rhodesii myslí cokoli, země fungovala; lidé byli krmeni, vzděláváni a bylo o ně postaráno. Měli bychom se za sebe stydět, že tato situace nastala v Zimbabwe, zvláště teď, když nemůžeme nic dělat. Můžeme se jen dívat a plakat. Třeba se to jednou změní.