Nedávný článek v New York Times (27. července 2014) informoval o dobrodružstvích severovietnamského podnikatele Truonga Dinh Trana („Nepořádný život a dědictví pana Trana“):
Truong Dinh Tran vedl většinou rušný život, pokud nepočítáte dva roky strávené v severovietnamské věznici, plaváním do Jižního Vietnamu, budováním jmění ve válce, útěkem do Spojených států s kufrem plným hotovosti a dalším plným zlata. instaloval sebe a své čtyři milence a jejich děti do hotelu s jedním pokojem na manhattanské West Side, stal se předmětem největšího federálního zabavení majetku souvisejícího s drogovými poplatky v americké historii a poté daroval 2 miliony dolarů organizaci American Red. Cross Disaster Relief Fund po 11. září. Když pan Tran v roce 2012 zemřel, zanechal po sobě jmění v hodnotě 100 milionů dolarů, nejméně 16 dětí od pěti žen, jednu manželku, která se sama popsala, a žádnou poslední vůli.
Mezi jeho nemovitosti v New Yorku patřil Hotel Carter, který byl tři roky po sobě na webu TripAdvisor zvolen „nejšpinavějším hotelem v Americe“.
Hotel Carter byl postaven v roce 1930 jako Hotel Dixie Percy a Harry Uris, kteří byli aktivními vývojáři hotelů v New Yorku. Dixie byl postaven jako chléb s máslem, jednoduchý hotel s malými pokoji. Neměl žádné nároky na luxus a byl vytvořen, aby poskytoval levné pokoje v oblasti Times Square. Jeho součástí byl autobusový terminál v suterénu těsně pod podlahou ulice. Terminál sestával z velké čekárny s informačním stánkem, přepážkami jízdenek, nádražními kancelářemi, úschovnou zavazadel, pokladnou, pultem na oběd a parkovacími místy pro automobily. Do az Čtyřicáté třetí ulice vedly rampy pro autobusy. Pětatřicetistopá točna sloužila k manévrování autobusů do vyhrazených nakládacích stání ak jejich couvání, když byly připraveny k odjezdu.
Autobusový terminál fungoval sedmadvacet let, než byl v červenci 1957 uzavřen. V době největší slávy odbavoval Central Union Bus Terminal (později Short Line Terminal) 350 autobusů denně během hlavní letní sezóny. Měl největší uzavřený nákladový prostor ze všech autobusových terminálů v New Yorku s vjezdy na 42. ulici a 43. ulici. Přinesl provoz, hluk a oxid uhelnatý do vchodu hotelu, vstupní haly a pokojů. Nakonec byla uzavřena kvůli neschopnosti konkurovat novému autobusovému terminálu Port Authority na 40. ulici a osmé Avenue.
Hotel Dixie byl původně koncipován, navržen a postaven jako ekonomický/rozpočtový hotel od svého počátku. Jeho malé pokoje odhalují koncept jeho přístupu k tržišti Times Square. Byl navržen tak, aby konkuroval levným penzionům a ubytovnám. V nejlepším případě by se dal popsat jako hotel podobný YMCA s vlastními koupelnami.
Bratři Urisovi ztratili hotel Dixie kvůli exekuci Bowery Savings Bank v roce 1932. Vedení hotelu převzala Southworth Management Company. V roce 1942 byl hotel Dixie přejmenován na Hotel Carter, když řetězec Carter Hotel získal hotel a autobusový terminál. Jednalo se o šestý hotel ve skupině Carter a jeho druhý v New Yorku.
Následující zprávy New York Times odrážejí dlouhodobou, nízkorozpočtovou tržní aktivitu a často obtížné operace Hotel Dixie/Carter:
George R. Sanders z Brooklynu v New Yorku skočil ze 14. patra hotelu 13. března 1931. Jeho tělo propadlo střechou jednopatrové restaurace sousedící s Dixie. Přistál u nohou dvou zákazníků restaurace a nočního manažera. Ve svém pokoji nechal poznámku, v níž se identifikoval a jako důvod sebevraždy uvedl duševní depresi.
Olga Kibrick, dcera bohatého Brocktona, jednatele pojišťovny v Massachusetts, spáchala sebevraždu skokem ze střechy hotelu do přístavby ve třetím patře na západní straně budovy v říjnu 1931. Bydlela v 21. patře. Policie v jejím pokoji našla kartu Brockton Musical Chorus spolu s patnácti centy na drobné, rukavicemi a peněženkou.
V září 1941 uhořel mladý muž z Wayne v Nebrasce poté, co usnul při kouření ve 12. patře hotelu. Příběh se dostal do titulků, když se zjistilo, že krátce po svém příjezdu dostal Frederick S. Berry Jr. od svého otce dopis, v němž vyprávěl o předtuše jeho matky, že se mu stalo něco hrozného. Berryho objevili zaměstnanci hotelu sedícího v křesle, přičemž oděv na horní části těla měl zcela spálený. Zemřel po převozu do Rooseveltovy nemocnice.
Darrell Bossett, nezaměstnaný dělník, byl zatčen po potyčce s policií v pokoji ve čtvrtém patře hotelu Carter v prosinci 1980. Byl obviněn z vraždy prvního stupně a vraždy druhého stupně a držení zbraně při střelbě Newyorský policista Gabriel Vitale.
V listopadu 1983 bylo v hotelu ubito pětadvacetidenní dítě. Jeho otec Jack Joaquin Correa, obyvatel hotelu, byl obviněn z vraždy a zneužívání dětí.
New York City využívalo hotel jako útočiště pro bezdomovce v červnu 1984. Vchod do hotelu na 43. ulici se stal místem setkávání teenagerů a malých dětí. Do konce roku 1985 Carter výrazně snížil počet bezdomovců žijících v jeho pokojích. Počet rodin bez domova klesl z 300 na 61. Hotel se začal opět snažit přilákat turisty. New York City odstranil všechny rodiny bez domova z Carter v roce 1988.
Od prosince 1991 fungoval Penthouse Hostel s pronájmem ve 23. a 24. patře hotelu Carter. Znak hostelu byl pod markýzou Carter sotva viditelný. Ubytování tam bylo alternativou k organizaci American Youth Hostels.
Vietnamský obchodník Truong Dinh Tran koupil Hotel Carter v říjnu 1977. Pan Tran byl hlavním vlastníkem Vioshipco Line, největší lodní společnosti v Jižním Vietnamu v 1970. letech. Pan Tran měl značné smlouvy s armádou Spojených států na přepravu nákladu a na pomoc při evakuaci tisíců jihovietnamských civilistů a vojenského personálu, přišel do USA v roce 1975.
Pan Tran zahájil svou hotelovou činnost akvizicí hotelu Opera na Upper West Side na Manhattanu, poté hotelu Carter a Hotel Kenmore v centru Manhattanu a hotelu Lafayette v Buffalu v New Yorku.
Idiosynkratický management Hotel Carter pana Trana se odchýlil od obvyklého hotelového provozu nejméně čtyřmi významnými způsoby:
1. Pokoje byly uklizeny pouze při odhlášení. Jedním z důsledků této praxe bylo snížené používání pracovních sil, prostěradel, povlaků na polštáře, ručníků, mýdla, vody a dalších čisticích materiálů. Je třeba poznamenat, že dnes mnoho hotelů žádá hosty, aby se vzdali každodenní výměny prádla.
2. Vybavení hostů bylo omezeno pouze na nezbytné položky. Tato praxe umožnila vedení hotelu Carter nacenit své pokoje za výhodnou suterénní sazbu pod 100 USD za noc.
3. Provoz pouze na pokojích hotelu, nízké ceny a vynikající poloha přitahuje zahraniční cestovatele, studenty, skupiny SMERF a hosty, kteří si hlídají náklady.
4. Skutečný počet pokojů pro hosty k dispozici pro denní pronájem byl 546 pokojů. Zbývající pokoje v hotelu Carter byly obsazeny širší rodinou pana Trana.
Autor, Stanley Turkel, je jedním z nejpublikovanějších autorů v oblasti pohostinství. Více než 275 článků na různá hotelová témata bylo zveřejněno na Hotel-Online, BlueMauMau, HotelNewsResource a eTurboNews webové stránky. Dvě z jeho hotelových knih byly propagovány, distribuovány a prodávány American Hotel & Lodging Educational Institute. Třetí hotelová kniha byla New York Times nazvána „vášnivou a informativní“.
Stanley Turkel byl jmenován historikem roku 2014 organizací Historic Hotels of America, oficiálním programem National Trust for Historic Preservation.
www.stanleyturkel.com
