Přednáška: Bahia Baha'a Elddine Hariri

Doba rozmachu Libanonu v roce 1997 přišla jako neočekávaná událost zesnulého premiéra Rafika Harírího. Skrze něj a jeho rodinu se někdejší Paříž na Středním východě, tehdy zpustošená desetiletími občanské války, probudila k životu. Po svém znovuzvolení k moci premiérem dal Hariri Libanonu zásadní facelift a tolik potřebnou střelu do ruky: socioekonomický a turistický skokový start tím, že se podělil o své bohatství. Koncem 90. let a na přelomu tisíciletí se ulice v centru Bejrútu třpytily jako znamení, že budování národa překonalo 15letou občanskou válku 70. let.

Velkorysá charitativní a efektivní kurz vedení skrze krev Hariri. Harírího sestra, Bahia Baha'a Elddine Hariri, se stala hlavním hybatelem pokroku a hlasem míru. Představit ji jako sourozence premiéra může být podceněním – protože ona sama se stala klíčovou postavou ve vládě, která je dostatečně silná na to, aby přepracovala osud Libanonu.

Poprvé jsem ji potkal v Káhiře na Globálním ekonomickém fóru, kde oslovila světové IT profesionály včetně předsedy Ignite.com Neila Bushe, bratra amerického prezidenta George W. Bushe. Přítomnost Bahie Hariri přiměla dav stát v tichosti a vyzařovala z ní nádech sebevědomí vyžadující jen maximální respekt a úctu. Žasl jsem nad tím, jak oněměla kruh mozkových týmů, kteří pozorně naslouchali její prosbě, aby vzdělávala mládež a aby všichni byli počítačově gramotní. Pak jsem letěl do Libanonu, abych se s ní setkal. Posadili jsme se spolu v její honosné rezidenci Saida v Bejrútu.

Portfolio paní Hariri, alespoň to popisovat, je úžasné. Zahrnuje ne méně než pět stránek životopisu, které jsou již shrnuty pro snadnější čtení. Zastávala několik funkcí, včetně velvyslankyně dobré vůle pro UNESCO, poslankyně v libanonském parlamentu, vedoucí parlamentního výboru pro vzdělávání v libanonském parlamentu, členka parlamentního výboru pro práva dítěte, členka libanonského parlamentního výboru pro zahraniční věci, místopředsedkyně Výboru žen v Arabské meziparlamentní unii, šéfka nevládní organizace Libanonští skauti, šéfka nevládní organizace Kultura a životní prostředí, viceprezidentka Výboru žen v Arabské meziparlamentní unii, mj. nejvýraznější. Toto byla zkrácená verze; spis pokračoval donekonečna.

Byla hlavní řečnicí a iniciátorkou mnoha fór arabských žen, kterých se účastnily arabské první dámy, ministryně a poslankyně a vedoucí ženských odborů. Bahia Hariri přijala výzvu chránit neutěšenou situaci svých arabských sester. Na jednáních zdůraznila důležitost spolupráce parlamentů v arabském regionu, zejména v otázce zaměstnanosti. Když se parlamenty nakonec sevřely ruce, uspěla jako šéfka výboru arabské meziparlamentní unie.

Řekla: „Ženy jsou jádrem dnešní společnosti, motorem rodiny a komunity. Čelíme dilematu, že arabské ženy trpí několika problémy, které oslabují naše sociální a politické struktury. Ženy nejsou jen konzumentky stylů a kosmetiky nebo sentimentální stvoření, která se nemohou rozhodovat. Ženské problémy se neomezují pouze na manžela a děti. Většina problémů pramení z nedbalosti žen žijících v chudých venkovských oblastech.“ Její znepokojení nad obavami žen ji přimělo věnovat energii a čas legislativě chránící jejich práva a svobody.

Tyto zákony se týkaly arabských žen cestujících bez povolení svého manžela, práva žen provozovat obchod a výhod, které by ženy měly získat z práce v zaměstnaneckých družstvech. "Přiznávám, že ženy považuji za nižší pohlaví, prominentní a silnější ženy tvoří pouze 10 procent ženské populace v arabském světě."

Ve snaze sjednotit ženy se jí nedaří potvrdit spojení izraelských a palestinských žen k vyřešení krize. „Netrpí Palestinka, když jsou její děti vtaženy do střetu? Arabka není strůjcem války, ale ocitla se pouze uprostřed konfliktu. Jsem pro vzdělávání žen, které je nakonec dovede k osvobození a ekonomické svobodě. Její práva vyžadují okamžité potvrzení před národními a mezinárodními soudy.“

Madam Hariri se narodila 23. června 1952 v Saidě a vyrostla v inteligentní a dobře situované domácnosti. Vystudovala v Bejrútu diplomem v oboru vzdělání a v letech 1970 až 1979 pracovala jako učitelka v Saida National Schools. Mezi její koníčky, pokud to čas dovolí, patří četba historie a biografií světových vizionářů – jako je ona sama. Knihy, výchova lepších dětí, vzdělání, snižování negramotnosti, jak věří, osvobodí ženy od útlaku.

Madam Hariri udržuje odkaz svého bratra Rafika naživu. Po jeho zavraždění 14. února 2004 v centru Bejrútu zvedla obušek tam, kde ji její sourozenec náhle upustil. Bahia přesahuje rozšiřování komplexu v centru města v hodnotě mnoha milionů dolarů – Libanonská společnost pro rozvoj a rekonstrukci Bejrútu alias SOLIDERE – považovaná za Rafikův nápad a barometr libanonské ekonomiky. Hledá na jih alternativy v nabídkách cestovního ruchu.

Stále zničená útokem a poslední válkou, vdechuje život svému novému projektu, svému rodnému městu Sidon – destinaci na jihu, která má široký turistický potenciál. Sidon býval izraelskou okupovanou oblastí, dokud se před pár lety nestáhli vojáci.

„Jsou zavedeny zákony, které podporují myšlenky Rafika Haririho při prezentaci země nejen jako kulturní destinace, ale také jako takové, která nese poselství spravedlnosti, míru a pořádku. Mým cílem je demonstrovat zájmy cestovního ruchu nejen v náboženských a kulturních aspektech, ale také v našich různých lokalitách. Uvědomujeme si však, že to vyžaduje ideální prostředí pro realizaci turistických plánů,“ dodal Hariri.
Arabové, zejména rodiny ze států Perského zálivu, hledají „konzervativnější“ a zdravější dovolenou rodinného typu, kterou Sidon nabízí. A obrovské projekty byly zahájeny prostřednictvím nadace Hariri již před 17 lety.

„Přivedli jsme zpět k životu infrastrukturu cestovního ruchu na jihu Libanonu zničenou ve válce. Připravit Saidu na turistiku stálo spoustu času a úsilí. Bohužel to byl sen Rafika Haririho, který nikdy neviděl, aby se splnil,“ řekla.