Často čtete v tisku o incidentech, které se dějí na místech, kde si myslíte, že byste se jich mohli zbavit. Jdete se svou rodinou a přáteli na pláž označenou za nejkrásnější a užíváte si atmosféru, kterou nabízí. Myšlenka, že tam ve skutečnosti číhají predátoři, je nejvzdálenější z vaší mysli.

Svoboda, se kterou jsem vyrůstal, kterou jsem vyjadřoval ostatním, kterou jsem cítil jako součást požehnání mé země, přestala existovat, když jsem byl 31. prosince 2009, na Den starého roku, napaden s úmyslem znásilnit podél Pigeon Point. úsek známý jako Vlaštovky.

Nechal jsem svou rodinu a kameru v hotelu a odešel jsem na pláž natočit další záběry pro nadcházející televizní seriál o ekoturistice/ochraně přírody.

Všichni byli za ta léta zvyklí, že mizím s foťákem během časného rána, kdy všichni ještě spali. Nejlepší záběry přírody získáte brzy ráno a pozdě odpoledne.

Toho rána jsem seděl ve svém autě, okna a dveře zamčené, a sledoval jsem, jak míjejí běžci, míjejí bezpečnostní pracovníci a míjejí dvě nebo tři další vozidla. Když jsem v 6.30:XNUMX zvedl fotoaparát z předního sedadla a otevřel dveře, abych vystoupil, tento muž skočil do mých dveří a přilepil mi do krku tu nejhrozivější čepel, jakou jsem kdy viděl. Naprostá délka a tloušťka toho ostří mě okamžitě oslabily. Myslím, že mi na pár vteřin přestalo bít srdce.

Řekl: 'Nehýbej se, nehýbej se,' výhružným tónem, když jsem se probral z počátečního šoku. Potom mi nařídil vystoupit z vozidla: 'Pojď ven, pojď ven!'

Začal jsem ho prosit, aby mě nezabíjel, ať si vezme cokoliv, všechno. Můj fotoaparát, telefon, peněženka byly na dohled a dosah, ale soustředil se jen na mě.

Dále mi přitiskl nůž na krk a přikázal mi ven: 'Ach, řekni, pojď ven!' v tom nezaměnitelném tobagonském twangu. Celý můj život se přede mnou promítl, když jsem pomalu vystupoval z vozidla. Moje děti ani nevěděly, kde jsem a jak by to přijaly, kdyby mě ten muž zabil a moje tělo se objevilo o několik dní později. To se mi nemohlo stát. Ne, ne na tomto krásném, sluncem zalitém místě, kde právě prošlo tolik lidí. Ale dělo se to.

Muž mi pak vrazil čepel do zad a přikázal mi odejít od vozidla a po silnici. Levou rukou sevřel mou levou paži, zatímco pravou mi držel nůž v kříži. Podařilo se mi ohlédnout se na své vozidlo s očekáváním, že možná uvidím další muže, jak ho prohledávají, ale nikdo jiný tam nebyl. Dobře jsem si toho muže tehdy prohlédl, když šel se mnou. Pohled na jeho holou tvář a tu čepel je nyní navždy zapsán v mé paměti.

Donutil mě jít pár set stop po silnici. Snažil jsem se držet uprostřed cesty ze strachu, že mě vtlačí do moře po mé pravici nebo do křoví po mé levici. Můj strach nebyl neopodstatněný.